Reportáž z letu 

aneb jak jsem se také svezl.

(Technické podrobnosti této reportáže neberte prosím příliš vážně - jsou to subjektivní dojmy laika, letícího něčím takovým poprvé.)

Při příležitosti dokončování prací na těchto internetových stránkách mě pozval pan Tomáš Svátek – můj internetový zákazník – na opravdový výlet žlutým ultralightem. Chtěl mě potěšit a umožnit mi aspoň trochu poznat, o čem to vlastně na jeho internetových stránkách píšeme. Let se konal 3. 10. 2001 odpoledne.

Takhle vypadá spící letadýlko s psíma dečkama na vrtuli:

Deka na okně chrání ultralehkou okenní hmotu (lexan) zaparkovaného letadýlka před mechanickým poškozením.

Psí dečky je třeba nejprve sundat a letadýlko vyvézt na vzduch. Vzhledem k jeho ultralehké váze to není žádná dřina:

Máme co do činění s ultralightem. Jakémukoliv doteku nováčka s ním předchází důkladná instruktáž, kam všude se na něj nesmí šahat, nedejbože šlapat.

Krasavec připravený k odletu:

Nastupování do letadýlka je rituálem ve stylu tance mezi vejci. Pilot při tom trpělivě instruuje kam dát nohu, kde se chytit, a tak. To, co zvenku vypadá jako lesklý žlutý plech, je prý přelakované Rudé Právo, pouze místy je to opravdové plátno.

V kabině je nutné nasadit si sluchátka a mikrofon – oba. Jinak bychom se při tom randálu prý navzájem neslyšeli. Mr. Svátek chystá trasu:

Při pojíždění stroj působí seriózním a kompaktním dojmem. Vlastní start je překvapivě rychlý a bezpečný. Letadýlko se prostě rozjede po trávě a rychle se odlepí od země.

Na nosníku křídla si všimněte nápisu "zde netlačit". Tím se myslí netlačit zvenku, při tlačení letadla po zemi. Zevnitř bych na to teď stejně nedošáhl, nehledě k tomu, že okýnka nejsou otevírací. Pilot několikrát zdůrazňoval, že i ty nosníky jsou obalené Rudým Právem a pak nalakované.

Už jsme ve vzduchu, absolutní paráda:

Pod sebou vidíme úžasné věci – dole je Vltava na jižním okraji Prahy se zbraslavským mostem Závodu míru. Vzadu vpravo Modřany, vzadu vlevo je trochu vidět přítok Berounky, za ním tmavý masiv Chuchelského háje:

Zamačkávám slzu v oku – vidím náš Radotín, náš dům, vpravo dole lávka přes Berounku...

Na druhé straně Cukrák a Vltava v pozadí s železničním mostem ve Skochovicích:

Ultralehká hmota v oknech bohužel ve slunečním světle různě matní a dělá reflexy, které musím z těch fotek dodatečně retušovat. Okénka opravdu nejdou otevírat, a už vůbec ne za jízdy. Teoreticky by se před letem dala vysadit celá dvířka, ale na to nejsme oblečení. Letíme přeci jenom stokilometrovou rychlostí, i když tady nahoře se to nezdá.

Berounka a železniční most nad jezem v Černošicích:

Štěchovická přehrada na Vltavě a vpravo její horní přečerpávací nádrž, kterou jsem doteď znal pouze z vyprávění:

Někde v těchto místech už mě ta nádhera začíná přemáhat, nahlas vykřikuju nepublikovatelné výrazy vyjadřující vrcholné blaho.

Přenádherný pohled do údolí Slapského jezera:

Kabina je celá prosklená, přesněji řečeno obtažená onou ultralehkou průhlednou hmotou. Člověk je té propasti okolo proklatě blízko. Za klidného letu je to pohoda, ale když třeba letadlo zatáčí, člověk by se rád aspoň něčeho v kabině chytil rukama, k dispozici jsou ale jenom bezpečnostní pásy.

Zde jsme například nádherně nakloněni na levé křídlo:

Kontakt s výškou je trochu nezvyklý. Zákaz čehokoliv okolo se chytit je někdy docela obtížné dodržet. Nicméně to nijak nedrncá ani nehází, člověk pohodlně sedí pevně přikurtovaný v sedadle. 

Pod námi je oběma směry tolik krásných výhledů, že nestíhám fotit. Všimněte si vlevo nahoře reflexu budíků z palubní desky.

... 

No a pak jsme přistáli stejně bezpečně a jednoduše, jako jsme odstartovali. 

Letadýlka už jdou spát: 

Na zpáteční cestě si povídáme o základních bezpečnostních pravidlech. Například se musí letět tak vysoko, aby pilot mohl při případném výpadku motoru kdykoliv nouzově přistát. Znamená to neustále mít někde pod sebou na dohled vhodnou loučku, na kterou by se přinejhorším dalo bezmotorově doplachtit...

Létání je opravdu blaho. Ze srdce doporučuji všem!